"Hanin kufřík" je jedním z výukových programů Židovského muzea v Praze. Je věnován jednomu z nejsmutnějších témat dějin, totiž holocaustu. Pro všechny je to vždycky silný zážitek. Asi nejlépe vyjádří pocity dětí slohová práce Evči Krátké - žádná jiná slova by to, co si žáci z Prahy odnesli, nedokázala vystihnout přesněji: "Dnes jsem jen jméno na zdi Pinkasovy synagogy. Narodila jsem se 10. července 1932 a zemřela někdy v dubnu 1943 na horečku v Terezíně. Před okupací jsem žila šťastně. Chodila jsem do školky, hrála si s ostatními dětmi na hřišti a měla se dobře. Ve školce se mi moc líbilo a už jsem se moc těšila do školy. Bydlela jsem s maminkou, tatínkem, dědou a mým o tři roky starším bratrem Jakubem. O prázdninách jsme vždycky jezdili k vodě. Chtěla jsem jet k moři, ale na to prý nebyly peníze. Je to tady. Prázdniny skončily, to znamená, že jdu do školy. Ve škole jsem moc spokojená. Našla jsem si i nejlepší kamarádku. Chodily jsme spolu ze školy a do školy, na hřiště a pořád jsme byly spolu. Pak jsem nastoupila do druhé třídy. V půlce druhé třídy mi tatínek řekl, že už dál nemůžu do školy chodit, protože jsem Židovka. Nechápala jsem proč. Nesměla jsem vídat své kamarády. Později jsme my Židé nesměli ani na hřiště, ani do kina či do obchodu. Tam jsme měli vyhrazené hodiny, kdy můžeme nakupovat, abychom se nepotkali s ostatními. Na oblečení jsme museli nosit žlutou Davidovu hvězdu. Když ji nějaký Žid neměl, čekal ho trest. Později jsme museli odevzdat i rádio a tatínkovi vzali i jeho firmu. Roku 1940 přijelo nějaké auto. Maminka plakala a tatínek ji utěšoval, ale já nechápala, co se děje. Maminka mi řekla, ať si sbalím nějaké věci. Nevěděla jsem co, a tak jsem si vzala nějaké hračky a svetřík, který jsem dostala od babičky. Pak nás začali nakládat do auta. V autě byla zatemněná okna, abychom nevěděli, kam jedeme. Přijeli jsme do Terezína. Nevěděla jsem, co je Terezín a co mě tam čeká. Prvních pár týdnů jsme tak nějak přežili. Ale pak jsem chytla horečku. Byla to nejhorší horečka v mém životě. A taky poslední. Nemohla a ani jsem nechtěla se jakkoliv hýbat. Chvílemi jsem měla i halucinace. Maminka, tatínek i Jakub se mi snažili pomoci. Ale v Terezíně nebyly léky a žádná možnost mě vyléčit. Maminka byla se mnou do chvíle, kdy mi došly síly a já naposledy zavřela oči."